15. kapitola - Ze štěstí do neštěstí

25. října 2009 v 18:56 | Nelll |  HP - Poberti na druhou

Po dlouhé a dlouhé době sem dávám kapitolu, ale bohužel jen její první část. Za dva dny jsou prázdniny, tak to snad dodělám... ta dlouhá pauza je mi strašně líto, jsem prostě neschopná...
Nelll

P.S. Už je to tu celé - v tomto článku.


Z pohledu Nell:

Čas plynul, minul nás únor, březen i duben. Těch pár měsíců jsem byla dokonale spokojená a jen s údivem jsem sledovala čas, který najednou strašně zrychlil. Všechno nám - tedy hlavně mě - vycházelo. Z našeho nabytého programu vypadly zkoušky přeměn a tento draze získaný čas byl bezezbytku věnován činnosti MRATu. Vyhráli jsme další famfrpálový zápas, takže průběžné vedení bylo naše. Zkoušky se blížily, ale já z nich nějak zvlášť vydeptaná nebyla. Pouze jsem se snažila dávat pozor, dělat pořádně úkoly a když už jsem se učila, tak to, co skutečně neumím.
Párkrát jsem si také všimla, jak Remus hodil po Danče pohled, který rozhodně nebyl kamarádský, ale rozhodla jsem se to neřešit.
Také Petr se konečně přestal tvářit, jakoby pro něj holky neexistovaly. Dal se dohromady s onou havraspárskou čtvrťačkou, kterou potkal na oslavě nebelvírského vítězství. Vyklubala se z ní celkem příjemná osůbka - pro Petra skvělá holka a pro nás celkem fajn kamarádka.
Magda s Oliverem si dali pauzu, ale myslím, že jim ta odluka moc dlouho nevydrží. Co však zůstalo naprosto nezměněné, byl vztah mezi Anabell a Siriusem. Naše zelenooká kamarádka po krátkých rozpacích zaujala postoj "Byla jsem opilá!" a chudáka Siriuse nenáviděla snad ještě víc.
Avšak já jsem jako nejlepší vnímala svůj vztah s Bertem. Vážně jsem si nemohla na nic stěžovat. Nežárlil, byla s ním sranda, všímal si mých nálad, nepřivlastňoval si mě a byl pro mi pevným bodem.
Jedinou mojí starostí zůstával výběr povolání. S tím jsem si nevěděla rady a nebyla jsem sama. Celé hodiny jsme pročítali brožurky, diskutovali, nadávali, ale všechno marně.
Začátkem května se život rozhodl ukázat mi, že být jen šťastná mi rozhodně neprojde a začal naší partě zasazovat jednu ránu za druhou.
Vše se začalo obracet začátkem května. Posledních pár týdnů jsem si nechala posílat kouzelnický zpravodaj Denní věštec. Ani nevím proč, snad jsem chtěla být víc informovaná. Nicméně pravdou zůstává, že tyto noviny se staly nástrojem, který nám - sice bolestně, ale o to účinněji - otevřel oči a zároveň částečně srazil naši náladu.
Už dříve jsme sice zaregistrovali přítomnost jistých temných sil na území Velké Británie, věděli jsme, že existuje černokněžník jménem lord Voldemort, jehož věrní se nazývají Smrtijedi, ale nikdy nám nepřipadal jako skutečná hrozba. Naivně jsme ho považovali za někoho, komu jeden pořádný zásah bystrozorů srazí vaz. Jenže teď, když noviny každou chvíli přinesly oznámení o nějakém útoku, jsme jasně viděli, že byl celým kouzelnickým společenstvem hrozně podceňován. Já osobně jsem se s tím nějak nedokázala smířit. Nedokázala jsme se vyrovnat s pomyšlením, že nejde zastavit.
Až jednou, když na to přišla řeč a já se svěřila se svými pocity, postavil mě Remus nohama zpět na zem slovy: "Nell! Ty jsi úplný blázen! Tenhle chlap to myslí vážně a je i dost schopný!" Pak se trochu naklonil, ztišil hlas do šepotu a pokračoval: "Sympatizují s ním takové rodiny jako je ta moje. Dokonce jsou ochotni ho poslouchat! Už teď! Ti pyšní Zmijozeláci! Spojuje je mnoho cílů, zálib i nenávistí. Mimo jiné odpor k mudlům a čarodějům z mudlovských rodin."
Na to už mě žádný argument nenapadl, takže jsem chtě nechtě musela uznat, že to tak je.
Jakoby toho nebylo málo, začínal skřípat vztah mezi Kiki a Willem. Měli jsme podezření, že Will není zrovna věrnost sama. Po dlouhém váhání a rozhodování se, jestli to máme Kiki říct, se ukázalo, že už to také zjistila. Jenže místo úlevy nám to přineslo jen další starosti. Kiki ho měla pořád ráda, ale už mu nevěřila. Nebyla schopná to skončit a zároveň se nedokázala koukat na jeho stále častější zálety.
Když skoro přestala jíst, rozhodli jsme se zakročit. Jenže Kiki to poznala a rázně nám cokoli takového zakázala. Vzhledem k tomu, že to byla její věc, nešlo její přání tak úplně ignorovat, takže jsme byli nuceni přihlížet, jak se nám hroutí před očima.

Další zásah přišel na začátku června. Bylo páteční ráno a my zrovna seděli u snídaně. Původně jsme diskutovali o zítřejším závěrečném famfrpálovém utkání, ale ve chvíli, kdy přišly noviny, se náš rozhovor stočil k nebezpečí které rostlo za hranicemi naší školy.
"Slyšel jsem, že Smrtijedi jdou podle něčeho poznat, " nadhodil po chvíli Sirius.
"Jo, na levém předloktí mají vypálené moc "hezké" tetování. Dorozumívají se jím," přisvědčil Remus s nehezkým úšklebkem.
"Hrůza! Ale tady jsme snad v bezpečí, nebo ne? Nikdo z Bradavic s těmi přeci nemá nic společného!" zašeptala Anabell, otřásající se i jen při té představě.
Ale já už svojí dřívější naivnost ztratila: "Myslíš?" protáhla jsem a vrhla významný pohled na zmijozelské sedmáky i šesťáky. Sice je ani moc neznám, ale rozhodně nepochybuji, že jsou to pěkní grázlové.

................................................................................................................................................

"Dobře, tak jdeme na to! Stačí hrát jako na tréninku a pohár je náš!" zakončil Sirius svůj předzápasový projev a jako první vpochodoval na hřiště.
Musím přiznat, že tentokrát se mi něco jako nervozita vyhýbalo obloukem. Průběžné vedení bylo s velkým náskokem naše a posledních pár našich tréninků nemělo chybu. Havraspár by se musel hodně překonat.

……………………………..o 30 minut později……………………………….

"A zdá se, že nebelvírský chytač zahlédl zlatonku! Letí šílenou rychlostí k zemi a havraspárského chytače, který se pokouší ho napodobit, nechává daleko za sebou! Do toho Siriusi!!!!" vřískala Magda - celý školní rok komentátorka famfrpálových zápasů - nadšeně do megafonu.
O pár okamžiků později už Sirius vyrovnal svůj střemhlavý let, hvizd píšťalky oznámil konec zápasu, já pustila camrál, který jsem zrovna držela v rukou a rozletěla se i se zbytkem týmu k němu.
Vypadá to na další famfrpálovou oslavu, i když doufám, že pro mě bude tentokrát klidnější," pošeptala jsem Danče, a ani mě nenapadlo, jak zbytečné je mé doufání…
"Nell, jdeš s námi doplnit zásoby do kuchyně?" křikla na mě Danča přes hlavy nadšeně pokřikujících spolužáků (celkem výkon, přihlédnete-li k naší výšce).
Kývla jsem na souhlas a začala se drát směrem k východu. Na chodbě jsme, ještě s Anabell a Petrem, nabrali směr kuchyň. Šli jsme rychle a hlavně neslyšně, přece jen večerka se kvapem blížila. Asi proto jsme nedaleko kuchyně zaslechli hlasy, ale jejich majitelé neslyšeli nás.

"Kate! Pojď to řešit do společenky! Uvědomuješ si, co se stane, jestli nás uslyší někdo nepovolaný? Pán neodpouští!" šeptal rychle ten první.
Poté byly slyšet kroky a my se skokem uklidili za nejbližší gobelín… Právě včas, aby nám neunikla odpověď druhé osoby: " Kristino já se bojím! Víš, co to pro nás znamená? A jsi si jistá, že nás neprozradí nikdo od nás? Pátý ročník do toho nešel! Třeba moc dobře vědí proč…!"
"Zbláznila jsi se? Belatrix, Lucius i všichni kolem nich se za rok jen pohrnou! Pak bude spíš nebezpečné Smrtijedem nebýt!" odporovala Kristin.
"Já…já…nevím…nebylo by lepší počkat alespoň až doděláme školu?" vykoktala Kate nešťastným hlasem, na kterém bylo znát, že sotva zadržuje slzy.
"To jsi si rozmyslela celkem pozdě. Teď už nemůžeš couvnout a já tě nemůžu, ani nechci, krýt!" odsekla jí ledovým hlasem Kristin.
Poté, co domluvila, jsme slyšeli jen její rázné kroky, které byly po chvilce ticha následované dalšími, o dost pomalejšími.
I na naší straně následovala dlouhá chvíle ticha, Tu protrhla až Anabell, když s pohledem upřeným na mě zašeptala: "Takže jsi včera měla pravdu."

…………………………………………………………………………………………

Bylo úterý, už se stmívalo, a já seděla sama u okna společensky. Kluci si někde odpykávali trest, Danča, Anabell i Magda byly v knihovně a Kiki šla na své poslední rande s Willem - konečně totiž sebrala odvahu a rozhodla se s ním rozejít.
Jak jsme tak sledovala rychle se temnící oblohu, vířily mi hlavou vzpomínky na minulé dny, tedy hlavně na sobotu. Po našem návratu z kuchyně se veselo slavilo dál. Jen MRAT s poberty se vypařili ze středu dění jako pára nad hrncem.
Odešli jsme do Komnaty nejvyšší potřeby, kde jsme my čtyři ostatním dopodrobna vypověděli, čeho jsme před okamžikem byli svědky.
Rádi bychom něco udělali, jenže bez důkazů vyšla naše touha naprázdno stejně tak, jako naše snaha dozvědět se něco více o zítřejším ředitelově projevu. To byla další záhada, která mi pomalu nedala spát. Ředitel k celé škole mluvíval jen na začátku a na konci školního roku nebo při zvláštních příležitostech, jenže to se vždy předem vědělo, o co jde. Teď nám jen nařídili, abychom ve středu o půl osmé naklusali do Velké síně…

……………………………….středa večer………………………………

"Tak dělejte! Na Brumbálův projev bychom možná mohli přijít včas, když už tento projev úcty odpíráme ostatním profesorům," popoháněla nás Anabell - a celkem úspěšně, protože do Velké síně jsme doběhli přesně v 19:29.
Jen co jsme si sedli, Brumbál zahájil svůj projev: "Milí studenti, děkuji, že jste dnes večer upustili od svých původních plánů a rozhodli se věnovat pozornost takovému starému bláznovi jako jsem já. Dozajista jste přemýšleli, za jakým účelem jsem Vás tu dnes svolal. Vím, že za normálních okolností býváte o tématu informování předem, avšak dnes jsem to nepovažoval za vhodné." Brumbál se krátce odmlčel, přelétl rychlým pohledem celou síň a pak plynule pokračoval: "Dozajista jste se už doslechli o jistých temných silách, které rostou a získávají moc za hranicemi naší školy. Možná, že vyjádření "za hranicemi" ani není přesné. Já osobně sice naší školu považuji za jedno z nejbezpečnějších míst, ale zlo má spoustu chapadel i hlav, takže bychom se ani v těchto zdech neměli nechat ukolébat falešným pocitem bezpečí.
Hlavním šiřitelem těchto nepokojů je bývalý bradavický student Tom Radle. Avšak dnes už je více znám pod jménem lord Voldemort. Myslím si, že jeho cílem je nadvláda kouzelníků - a to pouze takzvaně čistokrevných kouzelníků - nad mudly. Nadvláda kouzelníků, v jejichž čele bude stát on, jakožto diktátor.
V současné době se k němu přidává stále více osob z našich řad. Prozatím jsou to vesměs lidé, kteří souhlasí s jeho názory, ale čím bude jeho moc větší, tím víc bude manipulováno s lidmi bez pevné vůle a s vystrašenými jedinci, jelikož strach je jedna z nejsilnějších zbraní.
To vše Vám tu nevykládám proto, že bych Vás chtěl vystrašit, ale pouze proto, abyste tohoto černokněžníka brali vážně a nenechali se zbytečně zatáhnout do potíží.
Dovedu pochopit, že leckoho Tomovy schopnosti fascinují - samozřejmě, Radle je vynikající a velmi talentovaný kouzelník, ale stejně tak nezná slitování." Zde se ředitel opět odmlčel, starou vrásčitou tvář zkřivenou vážností, než opět začal mluvit: " Upřímně doufám, že toto mé varování předchází skutečnost, a že ještě nikdo z Vás neměl ani šanci dostat se s ním do nějaké spojitosti. Předem Vás varuji, že něco takového by bylo daleko vážnější…"

Dál jsem Brumbála neslyšela, jelikož jsem při jeho slovech otočila hlavu k zmijozelskému stolu a šlehla pohledem přímo k jedné starší studentce, o které jsem si myslela, že je to Kristina, ta Kristina z vyslechnutého rozhovoru.
Byl to naprosto bezmyšlenkovitý pohyb, ale ve chvíli, kdy se naše oči střetli a zmijozelská dívka ty své okamžitě zúžila do tenkých škvírek, mi došlo, jak strašně jsem právě šlápla vedle. Nevaroval nás právě ředitel, abychom situaci nepodceňovali? A já vzápětí udělám přesný opak. Podle toho, jak nenávistně se na mě Kristina dál dívala, mi bylo naprosto jasné, co jsem jí právě prozradila. Došlo jí, že o jejím následování Toma Raddla vím. A jelikož přátelé jsou přátelé, budou automaticky podezíráni i všichni poberti a celý MRAT. Aby toho nebylo málo, je hodně z nás z mudlovských rodin.
Opravdu skvělé - jedním naprosto blbým a neuváženým pohybem se mi právě podařilo dostat do nebezpečí všechny své blízké na škole, ale i, jak jsem si právě s hrůzou uvědomila, i všechny mimo školu.

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Jaké roční období máš nejraději?

Jaro
Léto
Podzim
Zimu
Všechny

Komentáře

1 Danča Danča | Web | 25. října 2009 v 19:36 | Reagovat

Konečně

2 pansy73x pansy73x | Web | 30. října 2009 v 20:03 | Reagovat

*s velikou snahou si opouští své konečně* pěkný, to sem zvědavá jak se to vyvrbí, takže koukej přepsat ten zbytek a příště bez takový pauzy prosím ×D

3 kiki kiki | E-mail | 4. listopadu 2009 v 14:36 | Reagovat

super kapitolka, kdy bude pokračování?

4 Terka Terka | Web | 4. listopadu 2009 v 16:57 | Reagovat

zrovna to skončíš v nenapínavějšim=D tsss..=D ne dobře.. pěknýýý=)

5 Nelll Nelll | Web | 4. listopadu 2009 v 17:55 | Reagovat

Mno moc díky za chválu, vím, že si ji nezasloužím :( :)

6 Terka Terka | Web | 9. listopadu 2009 v 20:00 | Reagovat

woooow... začíná to bejt napínavý=)

7 kiki kiki | E-mail | 2. ledna 2010 v 12:08 | Reagovat

pěkný jen tak dál

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama