11.kapitola - Bradavice v troskách

26. dubna 2009 v 17:34 | Nelll |  HP - Poberti na druhou
Ahojík lidi:D Mám pro Vás novinu... já napsala další kapitolu!!! Ani nevíte, jak jsem sama šťastná...


Z pohledu Nell:

Bylo mi divně, strašně divně. To, co se stalo, ve mně vyvolalo divné pocity. Ani ne tak výměna názorů mezi mnou a Dančou - věděla jsem, že z toho problém nebude - jako spíš hádky Danči s ostatními. Také jsem moc dobře věděla, že všechno, co jsem řekla, je pravda. Snad to tedy vyřeší čas…


………………………………………………….



"Už jsme dlouho neprovedli nic pořádného a hlavně originálního," řekl najednou Sirius strašně hlasitě, až jsme všichni nadskočili a James se dokonce probudil. Jak taky jinak. Byla neděle, dvě hodiny po půlnoci a naše velká parta seděla už dobrou půlhodinu uvnitř nehelvítské společenské místnosti v naprostém tichu, které rušilo jen moje , Anabellino nebo Petrovo škrábání brku, či Jamesovo občasné zachrápání.



"Jo, a hlavně nic s MRATem," kývla hlavou Danča. V tu chvíli zmizelo všechno dusno, které nás už pár hodin spoutávalo a začalo se plánovat.
"Takže kdež to má být něco s MRATem, je celkem jasné, kdo bude hlavní oběť," usmívala se škodolibě Kiki.
"Dobře, takže oběť máme, ale copak Adámkovi provedeme?" zajímal se Remus. Já už ale koukala na Magdu, které se po tváři šířil šílený výraz, doprovázený ještě šílenějším zábleskem v očích. No a když vyvřískla: "Holkíííí, já už to mám!!!" bylo mi úplně jasné, na co myslí. Rychle jsem se podívala na Danču. Podle jejích cukajících koutků mi bylo okamžitě jasné, že už také moc dobře ví.
Ostatní už na tom byli hůř. Kluci se kvůli jednostrannému oslovení tvářili ukřivděně a Kiki s Anabell si vyměnily pohled typu "už zase jim hrabe".
Na otázku se nakonec jako první vzmohl Petr, který se s pochybným výrazem zeptal: "Tak co jsi tedy vymyslela?"
Magda se na něj jen zářivě usmála a spustila: "My jsme s holkama nedávno poslouchaly jednu takovou krásnou písničku od takové strašně fajn skupiny jménem Holki," spustila Magda s ďábelským úšklebkem a začala se pochechtávat. (pozn. au. - to, že ta písnička je od někoho úplně jiného, už také vím)
"A nejdůležitějších pár slov z té písničky znělo "máš nejhezčí zadek na světě," doplnila jí Danča.
"Takže, co takhle nad Adamem vyčarovat nějaký nápis tohoto typu?" zeptala se Magda.
"Nápad je to dobrý, ale nápisy už jaksi vyšly z módy," poznamenal Remus.
"Jojo, když to říká Remus, měli bychom mu věřit, protože v módě se on vyzná, že?" poznamenal Kiki a ladně uhnula letící knížce, kterou po ní Remus vztekle mrskl.
"Klídek, klídek!" křikla na ně Anabell. "Pravdu máte oba. Nápisy nejsou to pravé a Remus jako školní Tasanova určitě moc dobře ví, co zrovna letí!" usadila je rázně.
"No a co ho třeba donutit, aby to sám řekl při hodině, až ho vyvolají?" zapojil se i James, náš původní iniciátor.
"No, nejoriginálnější na světě to taky zrovna není, ale účel MRATu to splňuje úplně, takže proč ne?" souhlasila jsem. Ostatní začali okamžitě hromadně kývat, až na Petra, který sice nakonec kývnul také, ale tvářil se při tom nadmíru pobaveně.
"Copak se děje?" otázala jsem se ho opatrně. Podle jeho výrazu jsem počítala s nějakou škodolibostí a další moment mi dokázal, že oprávněně.
"Jestli tohle má být váš super návrat do vrcholné formy školních škůdců, tak si myslím, že já a Anabell můžeme začít slavit. Buďto jsme vás konečně zklidnili, nebo vám docházejí nápady," vysvětlil mi Petříček ochotně za Anabellina souhlasného kývání, zatímco my ostatní jsme se na sebe jen nevraživě podívali.
Pak jsem si ale uvědomila, že moje tajná láska má tak trochu pravdu. Poslední dobou jsme toho moc nevyvedli a toto skutečně nebyl nějaký super návrat. Ale že by nám došly nápady? Nám?! Tak to tedy ne! Nikdy!!!
S naprosto klidným úsměvem jsem se podívala zpět na Petra. "Máš pravdu, tenhle plán nestačí. Tedy, nestačil by, kdyby byl kompletní, jenže to on není. Ale za dobrý začátek by to považovat šlo," usmála jsem se odhodlaně a ještě jsem dodala: "Tahle škola ti může poděkovat."

………………………………………………….



Nevím, možná škola Petrovi skutečně "děkovala" a možná se její stěny bavily stejně dobře jako my.
Bylo právě úterý, druhá dopolední hodina. Seděli jsme v učebně kouzelných formulí a snažili se vypadat, jako by nás výuka ohromně zajímala, protože proč na sebe zrovna dnes zbytečně upozorňovat? Mě osobně soustředění na formule stálo stále víc a víc energie. Posledních pět minut jsem neustále koukala na hodinky. Nejdříve můj pohled sledoval minutovou ručičku, nyní už se ale přenesl na vteřinovou.
30 s …asi bych na ty hodinky měla přestat čučet
15 s …takhle se vážně za chvíli prozradím
10 s …hlavně se pak zatvářit vyděšeně
9 s
8 s
7 s… proč mi cukají koutky
6 s
5 s
4 s …sakrá!!!
3 s … zabořila jsem obličej do knihy a soustředěně začala vypisovat poznámky
2 s … zadržet dech
1 s
BUUUUM!!!!!!
-1 s …..KŘACH!!!



Všichni začali obracet zděšené pohledy ke dveřím a ke stropu. Pár spolužáků už se automaticky obrátilo ke klukům - ti však předvedli naprosto bezchybný herecký výkon, takže pro tuto chvíli z nich podezření spadlo.
Profesor Kratiknot, který už stačil posbírat jak sebe, tak i knihy, na kterých seděl, vypískl: "Alespoň do zvonění zůstanete tady!" a byl pryč. Každý okamžitě začal diskutovat o tom, co to bylo. Do toho se ozval další rachot, tentokrát doprovázen ječením a očividně docela blízko. To už se všichni začali tvářit spíš vystrašeně, než zvědavě nebo pobaveně. No však on se jim zase vrátí úsměv na rty, až tu nadílku uvidí… Tedy, alespoň některým.
Ve chvíli kdy zazvonilo, se nikdo k odchodu ze třídy moc neměl. Nejspíš to bylo tím, že poté, co se ještě několikrát ozvaly výbušné rány, očividně všichni začali místnost považovat za bezpečné útočiště.
To ale ne! To byste mí drazí spolužáci přišli o hodně! Vyměnila jsem bezradný pohled s Remusem a pak se rozhlédla po váhavé třídě. "Chtělo by to tady nějak rozproudit," pomyslela jsem si.
Naštěstí to nebyl jen můj názor. Magda totiž najednou co nejpřirozeněji vstala a s řečnickou otázkou "Další hodina asi neodpadá, co?" se vydala ke dveřím. V ten okamžik mi došlo - a soudě podle výrazů Anabell, Siriuse i Petra jsem nebyla jediná - proč Magdi začala tak spěchat. Zhruba za minutu a půl mělo totiž cosi roztomilého bouchnout těsně před učebnou a v případě, že tu zůstaneme, nás to tu jednoduše zazdí…
V tu chvíli už jsem si to rychle šinula za Magdou. Ve dveřích jsem ještě co nejledabyleji křikla: "Magda má pravdu!" a vysprintovala za ní. Koutkem oka se mi ještě naskytl pohled na celou naší partu, která se ve vážně nenápadné směsi řítila za mnou. To už jsem ale opravdu neřešila, protože hlavní bylo, dostat se od tohoto výbuchu co nejdál.
Nezpomalili jsme, ani když se k nám doneslo ohlušující třísknutí odněkud zezadu. Po prolétnutí asi deseti zkratek konečně následovala brzda. Doběhli jsme přímo na místo prvního kolapsu. Škola byla samozřejmě nepoškozená. Jak také jinak? My tuhle budovu máme rádi. O to komičtější byl pohled na naše spolužáky, kteří padli do naší naprosto přitroublé pastičky, která ani pastičkou nebyla.
Asi dvacet lidí všech kolejí i ročníků uvízlo uprostřed klubka malých plamínků. Ty kolem nich létaly, plivaly jiskry, neskutečně vřeštěly a kdákavě se svým obětím chechtaly, kdykoli se některý ze studentů neúspěšně pokusil uprchnout.
Přitom bylo osvobození tak jednoduché! Naprosto stačilo se nebát nebo se ohníčkům vysmát a ignorantsky jimi projít. Bohužel, jak jsem se tak dívala na vřeštící klubko mých spolužáků, jediní pořádní ignoranti na této škole jsme zřejmě byli my, a to už z toho důvodu, že jsme si mysleli, jak na to hned všichni přijdou.
"Tak tady končíme, průzkum pokračuje!" ušklíbla se Danča, která to všechno sledovala s pobaveným úšklebkem.
Další úžasné podívané se nám dostalo o patro níž, kde jsme potkali Filche s jeho kočkami. Chudák jich teď měl trochu víc. Abyste rozuměli, paní Norrisová měla z ničehož nic spoustu dvojnic. Ty dělaly úplně to samé, co ona, takže pohled na ně byl vážně k popukání.
Filch se prohraboval hromadou naprosto identických koček, v zoufalé snaze, dobrat se té správné. Samozřejmě bez úspěchu… Do toho se k němu všechny kočky střídavě vrhaly, a hned zase vyděšeně couvaly.
Pak přišla na řadu Vstupní síň, která už se víc podobala rybníku, než místnosti. Stříkaly tam silné proudy vody, tryskající zdánlivě odnikud a odrážející se od stěn i od lidí. Ve vodě, sahající v některých místech až do půlky lýtek, se pohybovaly věrné napodobeniny žraloků, piraní, či slizkých mořských hadů. Byly to jen barevné stíny, ale vypadaly tak opravdově, že to leckomu ještě nedošlo.
K tomu se ve vzduchu pohybovali mořští ptáci, kteří vybuchovali vždy, když do něčeho, nebo někoho narazili. I samotný výbuch byl velmi zajímavý, protože jak jsem zjistili při výrobě, do toho malého, ve skutečnosti gumového, ptáčka se vešlo až překvapivě mnoho užitečného materiálu.
Při každém výbuchu se nejdříve vždy rozprskla masa vody, poté následoval světélkující výbuch, a nakonec všechno zasypaly saze.
"Všichni studenti se okamžitě dostaví do Velké síně! Všichni studenti do velké síně!" rozlehl se náhle chodbami Brumbálův hlas. S hraným zděšením jsme se tam začali brodit. Upřímně doufám, že každá část téhle naší akcičky klapla, protože jestli ne a někde najdou nějaký důkaz proti nám (kluky budou samozřejmě podezírat okamžitě), budeme v pěkném srabu… Teď už ale konec zoufání. Vždyť úplný vrchol naší snahy jsme ještě neviděli.
"Hej, slyšíte to? Myslím ten smích! Co se tam asi děje?" zeptal se po chvíli Remus s rádoby nechápavým obličejem.
Za okamžik už bylo celé Velké síni jasné, co bylo příčinou tentokrát. Ve dveřích se objevily hned tři postavy. Zatímco ostatní museli natahovat krky, aby zjistili, kdo to je a co se jim stalo, mám to bylo úplně jasné. Těmi třemi nešťastníky, kteří si už léta zahrávají s naší trpělivostí, nebyl nikdo jiný, než Cordelie, Adam a Viola.
Adamovi z pusy vycházela velká bublina s růžovým nápisem "Mám nejhezčí zadek na světě". Její nedobrovolný nositel se jí snažil zakrýt rukama, ale čím víc se namáhal, tím byl nápis větší a křiklavější.
Cordelie pro změnu pořád dokola opakovala lepčí, lepčí, lepčí, lepčí…přičemž jí hlas jí hlas přecházel od těch nejhlubších tónů, až po ty nejvyšší.
Mně osobně se ale nejvíc líbila Viola. Té se ve výstřihu usadila obrovská ropucha, kterou včera kluci sami vylovili z jezera. Žabička si teď spokojeně kvákala a odmítala se hnout, zatímco Viola šíleně vřeštěla a tančila jakýsi podivný tanec. Ten spočíval v zoufalém běhání tam a zase zpátky, doprovázenému máchání rukama.





Jak jsem se tak kochala touto podívanou, zaslechla jsem Jessicu Williamsovou, jak říká své kamarádce: "Ten Adam si o sobě ale myslí! Kdyby to říkal Remusek, tak prosím, ale Adam?"
Přátelé, toto mě dostalo. Jsem přesvědčena, že svět je krásný a na nebi není jediného mráčku…Nebo jeden přeci jen?
"Ahojík! Tak tohle bylo hustý. Nevíte, kdo to udělal?" ozvalo se nám za zády. Ohlédla jsem se, stáli tam Oliver s Willem. Magda s Kiki se k nim okamžitě vrhly a já jen koutkem oka zahlédla, jak na Danču mává Alex.
Podívala jsem se na Berta, který stál o kousek dál v davu, a pak na Petra vedle mě. Najednou mi bylo smutno…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jaké roční období máš nejraději?

Jaro
Léto
Podzim
Zimu
Všechny

Komentáře

1 pansy73x pansy73x | Web | 26. dubna 2009 v 19:16 | Reagovat

nemám slov...ten obrázek žáby je dost dobrej×D×D páni a stihla si to i do limitu:) no podle toho jak si říkala že tě to zmáhhá si toho vypotila docela dost a taky dost dobrý věci...líbilo se moc:)

2 Danča Danča | 26. dubna 2009 v 19:37 | Reagovat

pěkný, jako vždy. Teď je řada na mě, takže nečekejte nic úchvatnýho:-(

3 Nelll Nelll | 26. dubna 2009 v 20:20 | Reagovat

joo, musim říct, že na délku jsem taky pyšná :D ale to je tak vše....

4 pansy73x pansy73x | Web | 27. dubna 2009 v 16:14 | Reagovat

Dančo to je jedno jestli to nebude úchvatný ale hlavně ať je to dřív než tohle×D×D

5 Terka Terka | E-mail | Web | 27. dubna 2009 v 16:22 | Reagovat

pěkný:-D akorát než se sem dostane další kapitola tak zapomenu o čem to je:-D

6 Danča Danča | 27. dubna 2009 v 18:00 | Reagovat

neboj, to my taky

7 Nelll Nelll | 27. dubna 2009 v 18:08 | Reagovat

já to četla znova od začátkua asi 2x, než jsem vůbec mohla začít psát....:)

8 kiki kiki | E-mail | 21. července 2009 v 14:41 | Reagovat

super kapitolka fakt by mě nenapadly tak super zákeřnosti

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama