Prolog z pohledu Danči

20. května 2008 v 21:59 | Nelll |  HP - Poberti na druhou
Tak dneska už tu je prolog z pohledu Danči x) Omluvte, že jsou si oba prology dost podobné, ale psaly jsme o stejném dni, ve který se nám stalo úplně to samé, tak to podle toho vypadá. Dál už se toho snad vyvarujem, protože budeme psát ob jednu kapitolu...............a to mi připomíná, že další kapča je na mě.........to jsem sama zvědavá :) :) :)

Z pohledu Danči:
"Tak co podniknem o prázdninách?" zeptala se asi po stý kamarádka. Seděly jsme zrovna na lavici a konec školního roku se kvapem blížil. Ale řešit něco o přestávce v naší třídě je značně obtížné, protože na sebe musíme řvát, abychom se vůbec slyšely a ještě se vyhýbat klukům, kteří se buď perou pod naší lavicí nebo lítají po třídě jako uragány.
Ale teď abych se představila. Jmenuju se Daniela Kyselová a skoro všichni mi říkají Danča. Je mi třináct a mám dva sourozence-sedmnáctiletého bratra a čtrnáctiměsíční sestru se kterou je máma na mateřský. Mám zeleno-modro-šedý oči, světle hnědý vlasy a mám ráda čtení a sport. Už se vážně těšim na prázdniny. V červenci pojedu s rodičema na dovolenou a potom na tábor, ale v srpnu mám zatím volno, takže bude flákáníčko :-D
"Kam máma asi šla"divila jsem se, když jsem otevřela dveře od domu. Moje uvažování ale přerušilo něco, co sedělo v předsíni na botníku a co mi málem způsobilo zástavu srdce. Byla to totiž sova. Pravá nefalšovaná živá sova. Ve dvě hodiny odpoledne. A ta sova se prosím ladně vznesla, zakroužila mi nad hlavou, upustila mi něco k nohám a cestou ven mě ještě porazila. Ještě jsem se, dost otřesená, zvedala z podlahy, když se objevila máma se ségrou v kočárku.
"Co tady provádíš?" zeptala se pobaveně.
"Kdybych to věděla, tak ti to řeknu!" odpověděla jsem jí značně naštvaně a potom jsem jí všechno vylíčila.
"Možná bys měla otevřít ten dopis" pokrčila rameny máma.
"Jakej dopis?? Copak jí už taky hráblo???!!!" divila jsem se v duchu. Ale pak jsem si uvědomila, že jeden dopis by tady byl. To, co upustila ta sova, to nebyla ani myš ani ještěrka ani nic podobného, nýbrž silná zažloutlá obálka s adresou napsanou zeleným inkoustem a s voskovou pečetí. Když jsem obálku otevřela, vypadly na mě nějaké dva papíry. Rozložila jsem první a začala nahlas číst. Bylo tam něco o kouzlech a škole kde je učí, takže když jsem dočetla, zůstaly jsme s mámou jenom zírat. "Čáry a kouzla. No jestli je to vtip, tak je dost blbej." Dostala jsem ze sebe, když jsem to rozdejchala. Máma, ještě neschopná slova, mi naznačila, ať čtu dál. Rozložila jsem tedy druhý papír. Stálo tam jen, že se během dne objeví nějaký člověk a vše nám vysvětlí.
"No" vzdychla máma "jestli je to vtip, tak je to dost propracovaný."
"Jo" odpověděla jsem "ale možná by jsme měli počkat do večera, jestli se někdo doopravdy objeví, ne?? "
A tak jsme čekaly. Teda spíš jenom já-mámě se to při starání se o sestru nějak vykouřilo z hlavy. Ale já jsem skoro celé odpoledne jenom seděla na gauči a vejrala do blba. Kolem páté někdo zaklepal na dveře. Máma šla otevřít a já se zatím, zcela bezvýsledně, snažila přesvědčit sestřičku, aby přestala mlátit hlavou do prosklených dveří. Díky tomu jsem si ani nevšimla, že mamka už i s hostem vešla do pokoje, takže když jsem se otočila a spatřila ho, vyhrkla jsem cosi nesrozumitelného, udělala jsem krok zpátky a zřítila se na zem. Šlápla jsem totiž na hračku své drahé sestry a podvrtla si kotník. Zjev našeho hosta mě totiž značně překvapil-měl na sobě nějaký dlouhý hábit černé barvy a na hlavě posazenou podivnou špičatou čapku. Moje reakce ho ale nijak nevyvedla z míry a tvářil se, jako by byl na takové věci zvyklý. Když jsem se dopajdala ke gauči a sedla si, konečně spustil.
"Jak už jsem řekl vaší matce, jmenuji se Michael Burgess a vysvětluji dětem z mudlovských rodin - mudlové jsou lidi, kteří nekouzlí- vše ohledně Bradavic. "
Když jsem už už otevírala pusu, dodal:"Nejprve mě nechte mluvit, pak Vám rád odpovím na všechny otázky."
"Takže kouzla skutečně existují. Po celém světě stále existuje komunita kouzelníků. Někteří jsou z rodiny čistě kouzelnické, někteří mají jednoho, méně či více vzdáleného kouzelnického příbuzného a konečně někteří, jako třeba tady slečna, nemají nikoho takového. Kouzelnické schopnosti na ně byly přeneseny způsobem, který dodnes není znám ani kouzelníkům. Bude-li mít slečna zájem, přijme jí jedna z kouzelnických škol - Bradavice. Jsou v Evropě, přibližně na území Británie. Přesná poloha je však tajná. Škola začíná 1. 9., kdy odjíždí školní vlak. Z neznalostí jazyka si také starosti nedělejte. Existuje kouzlo, po kterém budete vybraný jazyk znát jako mateřštinu. Bohužel jde takto naučit jen jeden jazyk. Na škole nejsou žádné mudlovské předměty. Dále také platí zákon o utajování čar a kouzel před mudlovským světem. Smí se o nich dozvědět jen nejbližší rodinní příslušníci-rodiče a sourozenci. Nyní máte tři týdny na rozhodnutí, zda nastoupíte, nebo nenastoupíte. Na konci školního roku si přijdu pro odpověď. Bude-li kladná, řeknu vám také datum, kdy vás, spolu s další částí dětí z mudlovských rodin, vezmu na nákup do Kolmé ulice, kde si obstaráte vše potřebné do školy."
To všechno ze sebe vychrlil přímo závratnou rychlostí a bylo znát, že to odříkává i několikrát denně. Na nás toho ale bylo trochu moc, a tak jsme na něj jen nechápavě zírali. Michael byl ale evidentně na takové reakce zvyklý a tak všechno trpělivě zopakoval ještě několikrát.
Když jsme to konečně alespoň částečně pochopili, přišla řada na dotazy typu-"Jak často se budu vracet domů?" a "Kolik má škola ročníků?" a tak podobně a Michael na všechny trpělivě odpovídal.
"A vážně to není vtip?" blesklo mi najednou hlavou. A hned jsem se taky zeptala:"A jak mi můžete dokázat, že to není jen nějaký vtípek?" "No mohu vám třeba předvést nějaké kouzlo. Co by jste si přála vidět?" "No" zamyslela jsem se "co kdyby jste uklidil tenhle pokoj?" Kouzelník se jen usmál, vytáhl nějaký klacík, zamumlal jakési slovíčko a v pokoji bylo najednou vše na svých místech.
"A teď už doopravdy musím jít" rozloučil se s námi "nashledanou za tři týdny!"
Podívala jsem se na mamku
"Radši si to ještě pořádně promysli" odpověděla na můj pohled.
Vstala jsem, ale úplně jsem zapomněla na zvrtnutý kotník a jen tak tak jsem se stačila chytit stolku abych se znova neporoučela k zemi. Pak jsem se velmi opatrně dopajdala do svého pokojíčku a lehla si na postel. Dlouho jsem přemýšlela, a nakonec jsem se rozhodla, že do Bradavic pojedu. Sice se mi nechtělo loučit se všemi lidmi které jsem znala, ale příslib kouzlení byl moc lákavý. A potom jsem usnula.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama